metallicashop.cz

Trička a mikiny skupiny Metallica

Metallica a Lou Reed natočili společnou desku!

Metallica a Lou Reed natočili společnou desku!

Dvě hudební legendy docela v tichosti nahrály album. V médiích si vzájemně skládají poklony a společné dílko popisují slovy dokonalé, nebeské, skvostné…

Spolupráce, kolaborace, hostovačky – ať už jim říkáte jakkoliv, tak zůstává pravdou, že jsou velkou hudební módou posledních let. Do škatulky výjimečných spojení se řadí i jeden čerstvý muzikantský vztah, který si začala rocková kapela Metallica a Lou Reed, člen legendárních Velvet Underground.

První kontakt s „rockovým kmotrem“ členové skupiny navázali takřka před dvěma roky po společném vystoupení v newyorské Madison Square Garden, které se konalo při příležitosti 25. výročí vzniku Rock´n´rollové síně slávy. Tehdy společně zahráli dva songy od „Velvetů“.

 

Před pár dny Metallica oznámila, že strávila uplynulých pár měsíců ve studiu s Lou Reedem. Společně natočili album obsahující deset skladeb. Sám devětašedesátiletý zpěvák, který všechny skladby napsal, k tomu poznamenal: „Bylo to jako nebeské manželství. Věděl jsem to od prvního dne, kdy jsme spolu hráli. Říkal jsem si, že tohle je asi ta dokonalost.“

Superlativy nešetřili ani členové kapely, kteří byli zodpovědní za aranže a studiovou realizaci. Bubeník Lars Ulrich řekl: „Lou nám pomohl prolomit bariéry. Nemyslím si, že bychom se někdy dřív cítili takhle svobodní.“ A basák Robert Trujillo ho doplnil: „Díky spolupráci s Lou Reedem se Metallica stala lepší kapelou.“

Výsledek obrázku pro metallica a lou reed

 

Metallica slíbila, že se brzy vrátí s dalšími podrobnostmi o albu. Zatím není jasný ani jeho název, ani kdy a jak vyjde. Kapela je v současné době totiž bez smlouvy s hudebním vydavatelstvím.

Plánuje Metallica nemožné?

Plánuje Metallica nemožné?

Před několika lety byla Metallica zapsána do Guinessovy knihy rekordů poté, co jako první kapela vystoupila na všech světadílech, tím pádem i na Antarktidě.

Nyní se však zdá, že Metallica stále nemá dost. V jednom z rozhovorů Robert Trujillo prohlásil, že dalším cílem by dle jeho přání mohlo být vystoupení na Měsící. O něco podobné rozhodně ještě nikdo nikdy neusiloval. Bude Metallica první a je to vůbec reálné?

Výsledek obrázku pro metallica na měsíci

Metallica nejlepší desku teprve chystá

Metallica nejlepší desku teprve chystá

James Hetfield, zpěvák a kytarista americké rockové kapely Metallica, prohlásil, že jeho domovská formace zatím nenahrála své nejlepší album. Uvedl to v rozhovoru pro mexické rádio Alfa 91.3 FM.

Výsledek obrázku pro metallica

„Vždycky se snažíme nahrát lepší album, než bylo to minulé. Je to pro nás zcela přirozené. Zatím jsme tedy své nejlepší album nenatočili. Nevím, kdy to uděláme, a ani to nechci vědět. Vždy se snažíme jít vpřed, vytvořit něco nového. Patříme mezi umělce, kteří rádi tvoří. Je to pro nás potřebné jako dýchání,“ sdělil Hetfield.

Metallica má dosud na svém kontě deset studiových alb. To první, Kill ’Em All, vydala již v roce 1983. Zatím poslední nahrávkou je dvojalbum Hardwired… To Self-Destruct, které vyšlo v listopadu roku 2016. V následujících dvou letech hodlá kapela především koncertovat.

Metallica – diskografie

Metallica – diskografie

studio

kompilace

 

 

live

 

 

single

 

 

Rozhovor s Kirkem Hammettem

Rozhovor s Kirkem Hammettem

KHDK pedály mají slogan „For gearheads by gearheads“. Myslíš si o sobě, že jsi „gearhead“?(Gearhead je ten, kdo je totálně zapálený do technologií, vychytávek, pořád by něco zkoušel, šteloval a upravoval svůj zvuk.)

Absolutně. Dokonce si musím pronajímat kus skladu jenom pro to, abych měl kam dát všechny své zesilovače. No… Takže kde mám začít. Mám to vzít od kytar? Zesilovačů? Krabiček? Věcí, co mám v racku? S Jamesem (Hetfieldem) jsme vždycky měli tuny gearu. Mám tendenci schovávat si všechno, co jsem za ty roky nasbíral. Mám vztah ke všem věcem, které jsem v minulosti používal. Takže jo, jsem totální gearhead. Poslední dobou se snažím nevyžadovat tolik věcí. Spíš se zaměřuju na to, co opravdu potřebuju. Což mě přivádí ke KHDK. Rozjet značku kytarových efektů mi totiž dávalo obrovský smysl. Vyrábíme krabičky, které jsem vždycky chtěl a potřeboval. Krom toho je to taky skvělá možnost jak si užít spoustu zábavy a je to pro mě i super příležitost pro realizaci své kreativity. Dokonce mě překvapuje, kolik uspokojení mi to dává. Posíláme do světa výborné produkty a dostáváme pozitivní zpětnou vazbu od ostatních kytaristů. Chceme krabičky KHDK dostat do rukou všech kytaristů.

Ty ses přímo podílel na vývoji pedálů KHDK, že?

Ano, všechny krabičky KHDK mají můj vklad. Vymýšleli jsme je společně s mým kolegou Davidem Karonem. Pak jsme s našimi nápady šli za vývojářem Antonínem (český výrobce butikových efektů a zesilovačů Antonín Salva) se kterým vše konzultujeme.

Jsi kytarista té největší metalové kapely na světě, takže se dá očekávat, že tvůj efekt KHDK Ghould Screamer je určený pro tvrdou muziku. Jak tenhle pedál funguje v ne tak tvrdé hudbě?

I původní Tube Screamer se dá dobře používat třeba v bluesu nebo country – ta komprese a zkreslení se umí dobře prosadit i tam. Co se týče Ghoul Screameru, tak ten je do těchto žánrů absolutně použitelný. Jediné, co potřebuješ, je pohrát si s nastavením komprese. Ghoul Screamer lze použít jako úplně čistý boost nebo třeba jako boost s lehkou kompresí. Ta krabička nemá pouze jeden zvuk. Můžeš ji použít v rocku, metalu, bluesu, country nebo třeba i jazzu. Je to dost univerzální efekt.

 

Když porovnáš KHDK pedály s běžnými overdrive a distortion krabičkami, které kytaristi běžně používají, co je podle tebe na KHDK unikátní?

Unikátní je rozhodně naše technologie. Používáme výhradně top komponenty a nejmodernější technologie. Oproti tomu třeba klasický Tube Screamer navazuje stále na tu samou technologii už posledních dvacet let, takže hlavní rozdíl je prostě v komponentech a technologii. Mimochodem také díky těmto nejnovějším technologiím dokážeme nacpat tolik komponentů do jedné krabičky. To dříve nebylo vůbec možné.

Používáš Ghoul Screamer během koncertů Metallicy?

Od té doby, co jsme s KHDK vyšli ven, se snažím Ghoul Screamer integrovat do mé výbavy. U tak obrovského aparátu, který používám, nejde jen odpojit jednu krabičku, zapojit místo ní jinou a očekávat, že to bude hrát stejně. Už jsem KHDK pedály hodně používal ve studiu. Ale jakmile vyrazíme na další velkou tour, určitě je budu používat. Teď, když hrajeme tu a tam, tak jsem zatím svou výbavu neupravoval, ale plánuju překopat svůj aparát, jakmile vyrazíme na velkou šňůru.

Co na KHDK říká James Hetfield? Zkoušel některé z efektů?

Víš co, James není tolik zaujatý krabičkami jako já. Akorát ve studiu občas používá Wah pedál nebo Chorus. Ale jinak efekty tolik neřeší. I já sám jsem oproti některým kytaristům troškař. Občas vidím ostatní s těmi obrovskými pedalboardy se spoustou efektů. Nejvíce efektů jsem používal asi v 90. letech a i tehdy jsem jich měl zapojených najednou maximálně osm nebo deset. Používám pouze to, o čem jsem 100% přesvědčen, že potřebuju. Když objevím nějaký nový zvuk, tak se ho rozhodně nesnažím za každou cenu zakomponovat do svých sól. Vyhledávám nové věci, až když vím, že je skutečně potřebuju. Není to tak, že bych si něco pořídil a pak pro to teprve hledal využití.
Taky se mi stává, že jsem po skončení turné nějaký efekt vyhodil z pedalboardu, protože jsme přestali hrát skladbu, ve které jsem ho používal. V devadesátých letech jsem třeba hodně používal kytarový syntezátor během turné k deskám Load a Reload, ale po turné byl pryč. Zrovna asi před měsícem jsem si ho jen tak ze srandy zapojil, abych zjistil, jestli ho můžu ještě používat. No a výsledek byl ten, že to znělo jako dinosaur…

 

Jak se tvůj zvuk odlišuje od Jamesova a jak rozdílné jsou vaše vize v tom, jaký zvuk vyhledáváte?

Jamesův se dost vyvíjel od hodně ostrého soundu k vyváženějšímu zvuku s více středy. Oproti tomu můj zvuk se v posledních zhruba pěti letech stává postupně čistším. Poťák Gain na zesilovači teď otáčím spíše doleva než doprava. Je to také tím, že poslední dobou hraju dost jazzových akordů, a když mám hodně zkreslený zvuk, tak nelze slyšet jednotlivé tóny a jejich charakter. Když jsme vloni začali nahrávat novou desku, tak byl náš zvukař ve studiu překvapený, jak čistě moje kytara zní. Nakonec jsme více zkreslení dosáhli právě použitím efektu KHDK Ghoul Screamer.

Hlavní rozdíl mezi mým a Jamesovým zvukem je ten, že jeho byl vždy ostřejší, přímočařejší a více „in your face“, zatímco můj spíš podporoval a doplňoval jeho zvuk. Co se týče mého lead zvuku, tak s tím si neustále hraju a měním ho. Občas mám v hlavě nějakou představu, kterou se snažím realizovat – od extrémně zkresleného zvuku po jindy čistší a kulatější zvuk. Všechno je to o tom, kde se zrovna nacházejí moje osobní i hudební nálady, jakou skladbu hrajeme a podobně. Rozhodně ale změny v mém zvuku nedělám rychle a skokově, je to spíše takový pomalý vývoj.

Pamatuješ si svůj první efekt, který jsi kdy v životě měl?

První efekt, jaký jsem kdy v životě měl, byl Wah pedál a mohli za to Jimi Hendrix a Brian Robertson. Tihle dva mě dostali k tomu charakteristickému kvákavému zvuku. Když jsem Wah pedál poprvé zapnul, něčím mě to dostalo a do dnešní doby, do tohohle momentu se mě to drží. Pokaždé, když ho sešlápnu, tak mě prostě dostane. Takže proč bych nepoužíval něco, co pro mě má takovou sílu. A když funguje tak dobře pro mě, tak je vždycky velká pravděpodobnost, že to bude znít dobře i pro lidi, kteří mě poslouchají.

 

 

Jeden z rozhovoru s Jamesem Hetfieldem 

Jeden z rozhovoru s Jamesem Hetfieldem 

Výsledek obrázku pro james hetfield

Pověz něco o úplně prvním turné, které jste udělali?
James: První turné bylo Raven a Metallica v Winnebagu, z východního pobřeží směrem na západ. V autobusu byl hrozný smrad, protože jsme tam strašně chlastali, zvraceli, prděli a podobně. Musel si být řádně vožralej, aby si tam spal. Stále jsme se bili o horní postel. Klimatizace se pokazila někde v Texase, takže tam bylo asi 200 stupňů, když jsme se zbudily. Chlapci z Raven, moc nepili, ale my jsme jednou opili jejich bubeníka na poslední show.
Kdo byl největší svině v autobuse?
James: Myslím si, že jsme byli všichni pěkný svině. No Lars byl trochu víc, než ostatní. Nevím, možná proto, že je Dán, anebo proto že je jedináček. No nemyslím si, že v Dánsku měl mýdlo.
Máš na to turné dobré vzpomínky?
James: Jasně. Na tom turné jsme se dost naučili. Dokonce jsme jeden koncert odehráli s Motorhead. Našli jsme si hodně přátel. Také bylo pěkné sledovat, jak naše demo obletělo krajinu a (vplývalo) na mladých, rozhněvaných Američanech.
Které bylo nejvyčerpávanější turné?
James: Nepochybně turné k černému albu „Metallica“. Neměli jsme ani trochu představu že to bude trvat tak dlouho. Trvalo okolo 22 měsíců. To album bylo známé všude, proto se turnéprodlužovalo. Byl jsem rád, když to konečně skončilo. Moje tělo bylo připravené pokračovat, ale můj hlas už jen chraptěl.
Jaké to je, hrát pořád ty samé písně každou noc?
James: Vidíš jiné tváře, stále jiný lidi. Na posledním turné jsme vytáhli neuvěřitelně mnoho starého materiálu a smíchali to s novým. Přidávání jiných písní na setlist vám trochu pomůže. Ale na turné k „Load“ skvělý hrát stejný setlist noc co noc. Stále se to ladilo, víš, jako když brousíš nůž. No stává se, že si hodně unavený z toho jistého setlistu a to je hodně blbé, když to na tebe příde v půlce písně.
Jak bojujete na turné z nudou?
James: Obvykle hrajeme 5 dní v týdnu, takže máme dva dny volno. Často jsme dost unavený a spíme. Záleží na tom, kde jsme a v jakém je to ročním období. V létě můžeš jít někam s přátely, anebo dělat nějaké zábavné věci, jako je vodní lyžování a podobně. V zimě jezdíme na snowboardu a také mám tu svojí rodinu, tak chodíme ven a okukujem města a tak. Většinou se nenudíme.
Bylo nějaké turné, na kterém se skoro rozpadla kapela?
James: Turné k albu „Metallica“, bylo hodně zničující, ale nebyl tam nikdo, kdo by uvažoval o odchodu. My jsme nikdy nepomysleli na konec, či už při té nehodě s ohněm, moji zlomenině, anebo Kirkově operaci, když potom hrál v sedě. Když zemřel Cliff při autobusové nehodě, tehdy to k rozpadu mělo blízko. Věděl jsem, že můžeme pokračovat, ale v tom momentě jsem byl v takovém šoku, že jsem nevěděl jaká budoucnost je před námi.
Udeřil si někdy Larse?
James: Samozřejmě. Bylo to, ještě dávno v začátcích, když jsme hráli na The Troubadour v Los Angeles. Bylo to poprvé, kdy lidi chtěli přídavek. My jsme šli do zákulisí a dohodli jsme se, kterou píseň budeme hrát. No Lars začal hrát něco jiného, píseň, kterou jsme nehráli pár měsíců a já jsem zapomněl texty. Tak jsme do toho nějak zahrnuli naši pasáž a když Lars vstával od svých bicích, přišel jsem k němu, udeřl jsem ho do břicha a řekl jsem: ,,Kurva, tohle už nikdy nedělej!“. Bylo hodně chvil, kdy jsem měl chuť využít svoji sílu proti němu.
 
Musel si nějak přemluvit, aby šel do kapely?
James: Ne, ničím. Bylo to hned po tom, co kapela začínala. Připojil se k nám necelý rok potom, co jsme začali. Když s námi hrál poprvé, hned jsme věděli že patří do kapely, tak si nemusel přemlouvat ničím.
Jakou nejhorší věc jste udělali Jasonovi?
James: Bylo to asi v Japonsku, když byl s námi Ross Halin (fotograf). Bylo to Jasonovo první turné. Řekli jsme mu, že když chceme, aby Ross Halin – nejlepší rockový fotograf s námi pracoval, musí se s ním každý vyspat. No a proto, že byl Jason nový, tak že má začít. Že my jsme to už v minulosti dělali a takové sračky. Povídal: „Kurva, jebu na vás, v žádnym případě to neudělám“ (smích).
Turné, kde se chlastalo nejvíc?
James: Monster Of Rock s Van Halen, Scorpions, Dokken a Kingdom Come. To byli Jagermeisterovi dny. Stále si o tom vyprávím příběhy, jako že jsem udeřil Larse a takové sračky. No taky že jo, já si to nepamatuju, nevzpomínám si na nic. Celou dobu jsme byli opilý. Stále se tam chlastalo a byli to kurva dobré časy.
Proč si přestal pít?
James: Byl jsem už dost unavený s toho co následovalo druhý den. Bylo mi zle a byl jsem strašně unaveném. Bylo k hovnu.
Pověz nějaký pěkný příběh o faninkách?
James: Jednou jsme měli ve sprše osm holek. Věnovala se jim tam celá skupina, ó kurva.
Zdá se, že Dave Mustaine sebral plnou zodpovědnost, za chování když byl v Metallica. Jak se díváš na ty časy a chtěl by si ho nějak odškodnit?
James: Tak, nebyli jsme ani nepřátelé a ani přátelé. A myslím si, že nejlepší bude v tom pokračovat. Když se vrátím zpět v čase, všichni jsme byli vožralý a měli jsme se dobře, ale on zacházel příliš daleko. Bral všechno na lehkou váhu a zacházel až příliš daleko včetně alkoholu a drog. Poslal mojí dcerce Cali pěkný dáreček k narozeninám a to od něho bylo pěkné. Není mezi námi žádné nepřátelství, tak jako to bylo před 16 lety. On dělá svoje věci a my naše.

Jason Newsted – Nejupřímnější rozhovor kariéry

Jason Newsted – Nejupřímnější rozhovor kariéry

 

Americký basák Jason Newsted, který se proslavil především jako dlouholetý člen Metallicy, se právem považuje za jednoho z nejbohatších basáků naší planety – samozřejmě daleko za Paulem McCartneym. Jeho nadšení pro metalovou muziku, ba přímo hlad po ní, ho zavedlo do mnoha projektů jak před Metallicou, tak i po ní. Voivod, Echobrain, Flotsam and Jetsam, ale až v dnešních dnech se na svět dostávají výtvory jeho čistě sólové tvorby, na kterou jsme se zaměřili primárně. Lépe řečeno původně.

Byl jsem jeho manažerem instruován, otázky ohledně Metallicy držet na minimu, ale nějak přirozeně jsme se tomu dostali opravdu na dřeň. Nepamatuji si, že bych si s někým vyměňoval tak silné emoce, a to občas na úrovni hádky. Jason má tendenci působit přátelsky, ale zároveň je velmi sebejistý a defenzivní, pokud jde o jeho hodnoty a umělecké výtvory. Lezlo to z něj zprvu pomalu a kontroverzní témata bral velmi zlehka, dokud jsme se emotivní výměnou argumentů nedostali, dle jeho slov, k nikdy dříve sděleným názorům.

Výsledek obrázku pro Jason Newsted - Nejupřímnější rozhovor kariéry

Během kariéry jsi měl možnost hrát na velké spektrum nástrojů. Přibliž prosím našim čtenářům, jaké preferuješ.
Na basy značky Sadowsky hraji více než patnáct let. To samé platí pro snímače. Abych byl přesný, většina mých bas, co mám, mají snímače Sadowsky. Jinak při nahrávání používám hlavně Telecaster ’74.

Občas hraješ i na kytaru, hlavně tedy při skládání. Po které sáhneš jako po první?

Ano, na svém sólovém albu jsem napsal všechny rytmické party na kytaru sám. A kytara, na kterou nedám dopustit, je můj custom model od značky Paul Reed Smith. Mám ještě jeden vlastní model z devadesátých let od společnosti GMP. Hrál jsem na ni asi dvacet let hlavně proto, že perfektně pasovala do tehdejšího zvuku Metallicy.

Nějaké zajímavosti v rámci efektů a zesilovačů?

V rámci basy to nějak neřeším a jedu přímo do zesilovače. Občas naživo nějaký efekt použiji… Boss pedál Flanger BF-2, nějaké zpožďovače, a hlavně Morley Power Wah. A v rámci zesilovačů jsou to, věř tomu nebo ne, stejné mašiny, co jsem používal na Černém albu, především tedy Ampeg.

Většině fanoušků jsi znám v rámci zpěvů jen jako doprovod, ale nyní se prezentuješ jako plnohodnotný zpěvák. Jak jsi dospěl do tohoto bodu?

Dospívám do toho už nějaký ten pátek. Ještě před svou první větší kapelou Flotsam and Jetsam jsem hrál s kamarády předělávky Iron Maiden, Motorhead a Tank, kde jsem používal hlavně growling. Tento tvrdý způsob zpěvu jsem používal řadu let, ale v poslední dekádě jsem se nechal inspirovat všemi těmi muzikanty, se kterými jsem hrál hlavně pro zábavu. Texty píšu odjakživa, takže jsem se je snažil i adekvátně zazpívat, a proto jsem přešel z growlingu na způsob, kterým zpívám dnes. Chtělo to dvanáct let trénování, experimentování a pár lekcí od učitelů zpěvu, abych se naučil zpívat přirozeně. Makám na tom každý den. Stejně jako denně cvičím a jezdím na kole, tak si procvičuji i svůj hlas. Vím, že výsledek není nic extra, ale k naší hudbě to pasuje a baví mě to. Je to pro mě úplně nový svět. Hrát na kytaru, basu a zpívat zároveň je pro mě výzva, ale konečně mám možnost prezentovat
čistě svoje skladby pod svým vlastním jménem.

Z ukázek, co zatím vyšly, to s tím zpěvem vážně není tak hrozné, ale co mě zaujalo hned, především ve skladbě Soldierhead, je podobnost se zpěvákem Testamentu Chuckem Billym. Už ti to někdo říkal?
Jen pár lidí a je to vážně šílené, protože kluky z Testamentu znám strašně dlouho. Přesněji, první člověk, kterého jsem potkal v San Franciscu po svém konkurzu do Metallicy, byl Alex Skolnick (kytara Testament). Tehdy se ještě jmenovali Legacy a to ráno jsem vešel do zkušebny, kde Alex zrovna cvičil. Testament jsou pro mě srdeční záležitost, ale zároveň je paradox, že nevlastním žádnou z jejich desek. Sleduji je celé roky, mnohokrát jsme spolu hráli, ale nikdy jsem se plně neseznámil s jejich tvorbou. Přirovnání k Chuckovi mě těší hlavně proto, že jsme kamarádi a beru to, jakoby moje malby někdo přirovnal k jinému autorovi.

Kvůli zranění ramene v roce 2006 se Jason začal „z nudy“ věnovat malování a vydrželo mu to dodnes. Své výtvory prezentoval například v Micaëla Gallery v San Franciscu a rád je popisuje termínem „barevné“. 

Pokud jde o tvůj styl hry na basu, i zde se snažíš být odlišný. Záleží ti na rychlosti a tvrdosti hry, a proto mě zaujal tvůj komentář v jednom rozhovoru, že tě nejvíce ovlivnil Lemmy z Motorhead, tím že používal při hře trsátko. 

Moji dva největší učitelé na basu jsou Geezer Butler a Lemmy. Ale Lemmy má o jednu zásluhu navíc, protože určil, že hrát na basu trsátkem je OK. V mládí mě s tím hodně ostatní basáci prudili, že nejsem pravý basák, protože nehraji prsty. Až když jsem se předvedl, došlo jim, že prsty něco takového nezahrají. Dnes už to naštěstí není žádnou výjimkou. Rád bych využil tento prostor k prezentování názoru, když už se o tom bavíme. Můžeme se podívat do historie rock-popové hudby na basáky, kteří hrají s trsátkem? Nejúspěšnější basáci v historii hudby hráli s trsátkem! Mezi námi je stále jeden miliardář, a to Paul McCartney. Pak chvíli nic „a pak já“, v rámci konta samozřejmě. I Sting občas používá trsátko! Takže není potřeba dalších argumentů pro zbytečně odsuzované trsátko.

Pokud se nepletu, za několik hodin by mělo vyjít EP Metal(rozhovor probíhal 7. 1. 2013) a konečně dojde k představení tvé aktuální tvorby. Za ty roky jsi vůbec prošel mnoha projekty a kapelami, ale dalo by se říct, že jsi konečně dospěl do stádia, kdy sis řekl: teď mám na sólové album?

Nebylo v tom žádné plánování ani dosažení určitého stupně v kariéře. Prostě k tomu jednoduše došlo. Hrát a psát muziku je pro mě přirozené, ať už to dělám s kýmkoliv. Ale hlavním impulsem bylo, když mi zavolal Lars, abych se k nim přidal na oslavu třicátého výročí kapely v prosinci 2011. Souhlasil jsem a těšil se na rodinu z Metallicy. Neměl jsem ani v nejmenším představu, co mě čeká a jak na mě budou kolegové a fanoušci reagovat. Proto jsem byl naprosto unesen ovacemi, kterých se mi dostalo od fanoušků.. Byli tam lidé z celého světa a každý řval: „Jason, Jason!“ Cítil jsem se rázem velice silný a utvrdilo mě to i v tom, že jsem celou dobu dělal správnou věc. Cítil jsem velkou radost a touhu fanoušků, abych stvořil ještě něco. Ten týden jsem se rozhodl udělat ještě jeden velký krok a může za to Metallica(smích)

Přibliž nám následnou tvorbu alba, včetně představení tvých spoluhráčů.

Všechno, co jsem stvořil během loňského roku, se nakupilo v mém iPadu, kde byly už všechny nástroje napsány, takže se to pouze moji kolegové naučili, abychom to mohli nahrát. Během dvou týdnů jsme nahráli jedenáct skladeb, které budeme s fanoušky postupně sdílet. Jinak jako trio (Jesus Mendez Jr. – bicí a Jessie Farnsworth – kytara) se známe už řadu let a základ je, že nás prostě baví hrát. Jejich rolí v této kapele je především podporovat mou vizi a být dostatečně disciplinovaní, aby se mnou vydrželi makat šestnáct hodin denně. Musí dost obětovat, abychom tenhle projekt nakopli, ale zároveň jim za to nabízím celosvětový zájem, navíc když se uznání jako muzikanti nikdy nedočkali. Libí se mi na nich právě ten hlad po úspěchu. Navíc jsou to sympaťáci a neovládá je uvnitř nějaké debilní ego, protože si už prošli mnoha špatnými zážitky.

Skladby jste nahráli ve velmi malém studiu a i samotná produkce zní velmi syrově, což nás vede k otázce, proč jsi to chtěl právě takhle.

Snažil jsem se dosáhnout svěžesti a nějaká spektakulární produkce mě vůbec nezajímá. Naše studio se nacházelo ve farmě vedle kukuřičného pole, kde jsme se zavřeli na pár týdnů, zapojili nástroje a dali průchod muzice. Rád bych totiž nabídl fanouškům naživo to, co už mají ve sluchátkách.

Zmínil jsi, že jsi většinu skladeb připravoval na svém iPadu, a všímám si, že počet tobě podobných rapidně narůstá. Avšak ty jsi byl vždy silným zastáncem analogu. Co tě zlomilo?
Vždy se snažím být jednou nohou v analogu, právě kvůli té realističnosti, ale hudba se vyvíjí a my musíme s ní. ProTools a iPad jsou úžasné pomůcky a mnoho věcí usnadňují, ale důvod, proč album zní tak, jak zní, je fakt, že jsem své nápady zachycoval hned, jak přišly. Ale máš pravdu, vždycky jsem byl nekompromisně proti počítačům, což ti potvrdí každý z mých blízkých. Měl jsem pocit, že to z lidí vysává život, když u toho sedí celé hodiny denně. Ale i já jsem brzy poznal, že mi může být nová technologie při práci užitečná a nemusím ztrácet čas s přetáčením pásků. (smích) To je k zachycení muziky, ale v rámci sdílení muziky je to úplně jiná liga, když můžu dostat svou hudbu k někomu na druhém konci světa, u koho to dřív nebylo možné. Je to nádherný pocit, ale na druhou stranu ilegální stahování a naprosto přirozený zvyk mladých lidí mít muziku zadarmo, to není příliš šťastné, protože kolečka hudby jen tak zadarmo nepojedou. Ale i tak to stále jde se hudbou živit, jen je potřeba chytit se své šance, prodat pár triček, a jde to samo. Technologie totiž nejvíce změnila vnímání hudby jako takové a dává nám úžasné možnosti především tedy v dosažitelnosti hudby pro posluchačepo celém světě.

V poměrně nedávném rozhovoru pro dokument o celosvětovém metalu Global Metal se Larse ptali, jaký je jeho dnesšní názor na ilegální tahování hudby. Navíc když existuje mnoho národů, kde je západní hudba zakázaná, nedostupná, a jediná možnost pro ně je ilegální stahování. Reagoval tím, že je to úžasná věc. Sdílíš tedy jeho názor?

Rozhodně. Oba se shodneme, že stahování nám ubližuje, ale již v době Napsteru jsem se snažil držet si od tohoto tématu odstup. Neměl jsem rád digitální svět a tohle téma jsem v podstatě ignoroval. Držím se životního postoje: „Když tomu nerozumíš, buď zticha!“ Nechápal jsem, proč by od nás někdo něco kradl, ale zároveň jsem zastáncem sdílení muziky a raději jsem se do toho nepletl, protože jsem tehdy neměl jasný názor. Kolem nás se děje tolik věcí, které nemůžeme ovlivnit, a je lepší je přijmout a naučit se s tím pracovat. Je zbytečné a únavné se zlobit, že někdo krade. Základ každého umění, ať už je to píseň nebo obraz, je přece sdílet to s co možná největším počtem lidí a získat si jejich respekt! Buď se tu budu nasrávat, že pár lidí krade, nebo udělám maximum, abych svou hudbu dostal k milionům jiných, což byl můj cíl od začátku. Moc lidí není a nemůže být v mé pozici. Dostal jsem se do jedné z největších kapel, hrál s nimi patnáct let a vydělal si tolik, že se nyní můžu konečně věnovat jen tomu, co chci já.

Když se bavíme o propagaci tvé vlastní tvorby, má nedávná magisterská práce se právě věnovala propagaci muziky skrze moderní technologie a nutnost autorů adaptovat se modernímu trhu, především skrze svou cílovou skupinu. Plně s tebou proto souhlasím, že je možnost se uživit v dnešním hudebním světě a věřím v pozitivní budoucnost hudby. Jak vidíš budoucnost ty?

No prvně, že se mi tvá formulace hodně líbí. Adekvátní adaptace, to je ono! No, my jako Metallica jsme měli to štěstí, že jsme byli ještě v té poslední skupině kapel, které ještě mohly prodávat miliony desek. Dnes se něco v rámci fyzických nosičů nemůže opakovat, navíc když do pěti let už CD pomalu ani nebudou. Fyzické nosiče budou dále upadat, ale vinyly, které zažívají znovuzrození a pár dárkových produktů pro fanoušků tu stále budou. Sice ve velmi malém nákladu, ale budou. Obchodní řetězce již nebudou na pultech vystavovat poslední senzaci, protože prodejní proud již teče jinudy.

A je vidět, že jsi to vzal z gruntu a to nejen z pohledu marketingu: ukázky z alba, ukázky z videa, prezentace na iTunes, přístupná FB stránka, kde jsi osobně dostupný i na Štědrý den, takže je na místě otázka, zdali je to vše tvoje práce, nebo máš za sebou celý tým?
Ano, mám v zádech několik úžasných lidí, kteří jsou stejně odhodlaní a disciplinovaní jako já. Je tam hodně blízkých lidí z týmu Metallicy. Jsme na to čtyři, ale hodně nám pomáhá i Apple iTunes a rodina z Metallicy, která mě navedla jak prezentovat to, co jsi zmínil.

Je to dnes téměř přesně dvanáct let co jsi odešel z Metallicy a hlavně jsi již několikrát zmínil Metallicu jako rodinu, byli jste přidáni do rock’n’rollové síně slávy a vůbec vypadá to, že máte dobré vztahy. Rád bych slyšel tvůj názor na pocity široké hudební veřejnosti, že jsi v Metallice trpěl a proto svého odchodu rozhodně nelituješ.
Ano, je to už dvanáct let, co jsem od nich odešel a i z dnešního pohledu vidím, že to bylo dobré rozhodnutí. Metallica je nyní opět silná a to těžké období, co měli po mém odchodu, už je pryč. Za posledních deset let jsem neměl vůbec potřebu o tomhle mluvit a na veřejnosti prezentovat svůj příběh a názory. Já přece vím nejlépe, co se stalo, a když se dnes potkáme, je to úplně v pohodě. Navíc budeme obchodními partnery do konce života, když jsme během těch patnácti let vytvořili největší metalovou kapelu všech dob. Největší problém kolem mě a Metallicy je, že lidé nechápou to množství výzev, překážek a obětování, co mohou umělce potkat v tak velké kapele. Není to jen o hraní na pódiu. Člověk má i obrovskou zodpovědnost, když na něm závisí výplata tisíců lidí. Mezi lidmi, jakými jsme tehdy byli my – měli jsme za sebou sotva střední školu -, kolují velmi silné emoce. Především když jsou vhozeni do velkého světa právníků, fanoušků a vydělaných milionů. Jsem dodnes hrdý na to, jak jsme se všem výzvám postavili a co jsme za těch patnáct let dokázali. Takže se nebojím formulace, že pozitiva převyšují negativa.

Počáteční a nejtěžší období v Metallice, tj prvních šest až osm měsíců, bylo v roce 1986, takže čtvrt století zpátky, a to je sakra dlouho. Od té doby se událo mnoho úžasných věcí, ale lidé holt mají potřebu věci interpretovat po svém a ze všeho dělat hollywoodský biják. Ale je pravda, že první roky nebyly snadné. Jen si to představ! Pustit do VIP společnosti a kapely, která se snaží stát se tou největší kapelou všech dob, někoho způsobem: „Jasně kámo, pojď dál!?“ Uděláš přece všechno, aby sis takovou osobu otestoval, zjistil co v nich je, a ujistil se, zda-li je to ta správná osoba pro takovou práci. Ve hře je hodně, a pokud to podělá jeden, celá kapela by šla do hajzlu! Vybrat mě proto bylo dobré rozhodnutí pro obě strany.

To určitě ano, ale myslím si, že ještě větší roli v tom hrála smrt tvého předchůdce Cliffa Burtona, kterého brali jako bratra, ba dokonce jako modlu. Talentem a zkušenostmi ses mu třeba mohl vyrovnat, ale tu osobní ztrátu nenahradíš a dezorientovanosti kolegů jen tak nepomůžeš…

Rozhodně! Nemožné! Ano, byl to výborný a inovativní basák, ale zároveň přítel, bratr, a hlavně učitel. Strašně k němu vzhlíželi a nechávali se jim vést. Pět milionů lidí hraje na basu, ale osobnost má jen pár. Měli ho jako vzor! Schválně, máš nějaké sourozence?

Ano, mladší sestru.

Fakt? Teď si představ, že by ti ji někdo vzal. Byla by v tahu, kámo, navždycky! Jak by ses cítil?

Co myslíš asi?
To je změna na celý život! Nedá se jen probudit se druhý den a hahaha, jedeme dál! Tihle borci byli úplně zdrceni a pak, za měsíc, se objeví nějaký hňup, jako já s tím, že: „… já to dokážu! A ty si k*rva kdo?“, to byl určující moment, protože ta kapela měla naběhnuto na úplný vrchol. A pokud bych tam nepřišel já, dost silný na to, přijmout všechny ty jejich hnusy, nikdy by se nestali největší metalovou kapelou všech dob! Nikdy by nenahráli Černé album a nebyli by spolu ani dnes. Přidal jsem se k nim s vnitřní kapacitou přijmout jejich emotivní problémy a zároveň hrát na basu!

Dobře, ale neříkej mi, žes tam stál jako holčička a pouze přijímal rány a nebránil se aspoň tím, že tam nejsi jako náhrada za jejich bratra, ale spíš jako pomoc k dosažení společného snu! Netvrď mi, že ses choval jako nějaká citlivá vrba a nechal se psychicky terorizovat!

Máš pravdu! Dělal jsem všechno, abych jim to dokázal každý den a na každém vystoupení. Hrál jsem nadoraz pokaždé a po nějaké době jim to došlo, ale prvního půl roku jsem byl pouze najatá síla s pravidelnou výplatou. Až po nějaké době mě přijali jako řadového člena, protože jsem vydržel všechny ty negativní emoce. Každý, kdo by se choval pouze jako holčička, by to vzdal za týden, protože by ho zničili a sehnali někoho dalšího. Během posledních několika týdnů, když takhle dávám rozhovory, jsem si uvědomil jednu věc ohledně Metallicy: Každý člen měl kromě hraní na svůj nástroj I svou další jedinečnou roli.. Byli jsme vyslanci žánru, kterému jsme se věnovali, ale zároveň i vyslanci Spojených států amerických při cestách po světě a museli jsme se podle toho chovat. Lars se staral o obchodní stránku, James o hudbu, Kirk byl umělec a já jsem se staral o styk s veřejností. Mě postavili ven, abych se staral o naši nadaci Make a Wish Foundation a nemocné děti s rakovinou. Vše, co bylo emotivně náročné, James vždy hodil na mě. To, že jsem se věnoval tolika náročným úkolům, jak v kapele, tak mimo ni, utužilo můj charakter do podoby, v jaké je dnes.

Jsem schopen zvládnout jakoukoliv emotivní situaci, kdy vedle mě může sedět dítě s jasným osudem a já jsem mu schopen vyloudit úsměv na tváři. Stal jsem se lepším člověkem, protože jsem musel dělat věci, co ostatní nechtěli. Navíc jsem nikdy neměl problém, když si chtěl někdo pokecat, získat podpis nebo fotku. Nevadí mi to dodnes, protože jsem byl schopen přijmout ten vztek a zármutek kapely, když jsem tam nastoupil. Nikdy jsem se nebál výzev a nikdy se jich bát nebudu. Možná se mnou nesouhlasili, když jsem odešel, ale respektovali mě za mou práci a časem i za to, že jsem Cliffa nenahrazoval. Věděl jsem moc dobře sám, že to není možné, jako žádný jiný jeho fanoušek na světě. Nenahradil jsem ho, pouze jsem pokračoval v jeho vizi. Pokračoval jsem v tom, co už započal, aby se tahle kapela dostala tam, kde dnes je.

Každý ať si přebere, co teď řeknu, ale já si upřímně myslím, že jsem tuhle kapelu v osmdesátém šestém zachránil tím, že jsem byl správnou volbou, která dokázala unést všechny ty sračky z jejich strany! Podruhé jsem je zachránil před dvanácti lety tím, že jsem od nich odešel a nechal je jít vlastní cestou, o které už měli jasno, a já bych je pouze brzdil svými výtkami. Odešel jsem, protože nám trvalo měsíce, než jsme zapojili nástroje. Bylo kolem tolik rušivých elementů, že jsme úplně zapomněli hrát metal. Proto jsem nahrával, skládal a plánoval turné s jiným projektem, protože moji spoluhráči netrávili čas hraním! Bylo mi řečeno, že mé jiné hudební aktivity a rodina jsou v pohodě, ale Metallica je prioritou. Vždy pro mě byla hudba prioritou, ať už to byla Metallica, nebo má dnešní kapela. Avšak problém byl, že Metallica rázem nebyla priorita pro ně. Když začneš hrát, všechny trable jsou rázem pryč, ale my jsme přestali hrát!

V srpnu 2000, když jsme přestali hrát kvůli Jamesovu zranění, se hodně věcí změnilo. Už nebyl schopen hrát jako dřív a začal se i víc zajímat o vlastní život. S tím já nemám problém u člověka, ale když máme v rukou takovýto kolos, priority musí být jiné. A když tohle ostatní nechápali, moje místo bylo náhle jinde. James měl emotivní a závislostní problémy a můj odchod mu otevřel oči. Byli jsme vždy bratři, ať už v šatně, v soukromí, pro naše společné zájmy (hory, auta, zbraně), i moje rodina ho vzala za svého. Moje matka mu pravděpodobně dodnes posílá přání k narozeninám. Byli jsme si vážně blízcí a já osobně jsem už necítil to hudební zapálení jako dřív. Musím se přiznat, že i já jsem měl problémy se závislostí a stejně jako Lars jsem toho názoru, že jsme se měli více věnovat citovým problémům členů kapely. Celou dekádu jsme jeli na maximum, abychom tuhle kapelu dostali na vrchol, zanedbávali rodiny a soukromý život. Já jsem byl závislý na lécích, James byl věčně v lihu a Lars zase na tomhle a támhletom. Měli jsme hromadu problémů, navíc nám do toho furt kecali manažeři, takže už to prostě dál nešlo.

Velmi si vážím tvojí upřímností, ale z tvých slov je jasné, že tvoje životní priorita je hudba samotná. Těch projektů, kterými jsi prošel, je hodně, ale stále máš skoro až dětské zapálení pro tvorbu a hraní hudby.
Ano, přesně, a snažím se to světu dokazovat každý den a jsem hrdý na to, že jsem mohl být součástí tak úspěšné kapely. Vydělané peníze jsem taky nerozfofroval, protože mi je můj otec pomáhal investovat, abych z nich mohl mít užitek ještě dlouho v budoucnu, včetně hraní a nahrávání s jinými kapelami. Nikdy mě to nepřestane bavit!

To velmi rád slyším. Přeji ti, ať ti to nadšení vydrží, a hlavně ať ti tvá vlastní kapela pomůže splnit cíle, které sis určil.

Děkuji a chtěl bych, abys věděl, že jsem tyhle věci nikdy s někým z novinářů neřešil. Držel jsem to v sobě celé roky, ale ty jsi měl fakt dobré otázky, ale prosím respektuj mou upřímnost. Občas se někde s něčím svěřím a dotyčný toho vždy zneužije. Víš, že moje slova jsou pravdivá a mé zapálení upřímné. Rovněž udělám, co je v mých silách, abychom vám v Česku naši hudbu představili!

Rozhovor s baskytaristou Robertem Trujillou

Rozhovor s baskytaristou Robertem Trujillou

 

 

Jak jste přišli na nápad hrát koncerty na přání?
Jsme už strašně dlouho na turné bez nového alba. A zkoušeli jsme vymyslet, co by mohlo fanoušky bavit, jak je víc vtáhnout do koncertu a navázat s nimi kontakt. Náš bubeník Lars Ulrich společně s managementem přišli s nápadem udělat turné na přání. Nechat lidi, ať si vyberou, vytáhnout některé z nich přímo na pódium, aby byli součástí koncertu, prostě si to užít víc společně.

Překvapil vás výběr písní?
Ano, ale jinak, než jsem si představoval. Většina fanoušků si totiž vybírá písničky, které stejně hrajeme vždycky. Já jsem doufal, že sáhnou po raritnějších kouscích, jako je The Frayed Ends of Sanity, což jsme hráli jen jednou v Helsinkách, nebo Disposable Heroes.

Zklamali vás?
Ne energií a entuziasmem. Jsem třeba rád, že teď mnohem častěji hrajeme Whiskey In The Jar. Ale mrzí mne, že nás nepřiměli připomenout si i obskurnější songy z historie Metalliky. Asi to vychází z toho, že jsem do kapely přišel později a starší věci jsem miloval jako posluchač. Kdyby si vybrali třeba Misery, byla by to pro nás mnohem větší výzva.

Takže ve zkušebně jste moc času netrávili?
To zase ano. Vlastně bylo zajímavé, že vkus se v jednotlivých státech a světadílech přece jen trochu liší. Například v Kolumbii jsme nehráli skoro jedinou věc z „černého“ alba. Bylo zvláštní hrát koncert bez Nothing Else Matters nebo Sad But True. Ale taky osvěžující. Chtěli totiž hodně tvrdých a thrashových věcí z Kill ’Em All.

Vy teď v Praze hrajete vlastně každý rok. Proč se sem vracíte?
Je to jedno z nejhezčích měst v Evropě. Já si z Prahy pamatuju skvělé večírky, taky nádherný park, ve kterém jsem hrál minule fotbal, a celkově pozitivní energii města. Ale moje nejstarší vzpomínka z Prahy je na loutku.

Koupil jste si na mostě marionetu?
Bylo to spíš u katedrály, asi tak deset let zpátky. Tehdy jsem se vrátil z turné a dal ji v krabici do garáže, kde strašně dlouho ležela. Předloni jsem na ni narazil před Halloweenem a ukázal ji synovi, kterému je devět, a dceři, které je sedm. Je to takový dědeček, vypadá jako čaroděj, je docela strašidelný a děti z něj byly nadšené. Dali jsme mu španělské jméno Viejecito, což znamená stařeček. A tenhle stařeček byl narozen a vychován v Praze.

Jak se vašim dětem líbí Metallica? Není to pro ně příliš tvrdé?
Samozřejmě, že se jim líbí! Můj syn dokonce hraje na basu. Už umí Enter Sandman nebo Sad But True, dokonce měl teď školní vystoupení, kde hráli Welcome to Paradise od Green Day. Zahrál sólo na basu trsátkem a byl neuvěřitelný. V devíti letech? To je přece nádhera!

Vy teď jedete turné na přání. Ale co máte na hraní s Metallikou sám nejradši?
Tu energii a nadšení, které nám dávají pod pódiem fanoušci zpátky. Můžeme se tím krmit, ať už hrajeme v Indii, Číně, Jižní Africe, Německu, nebo v České republice. Všude je to stejné. Ale pro mě to má samozřejmě ještě jiný rozměr. Já jsem s Metallikou začal hrát v roce 2003 a do kapely jsem přišel jako fanoušek. Stát na pódiu s Kirkem Hammettem, Larsem Ulrichem a Jamesem Hetfieldem a hrát písničky, na nichž jsem vyrůstal, je i po těch letech neuvěřitelný pocit.

Pamatujete si, jaký byl váš první koncert s Metallikou?
Samozřejmě, protože to bylo ve vězení v St. Quentinu. Ten koncert mi naháněl strach. Pořád jsem se ještě učil všechny písničky a měl jsem vystupovat před kriminálníky, kteří by mi dali jakoukoliv chybu sežrat. Můj druhý koncert byl navíc před kamerami MTV pro miliony diváků. Takže mi věřte, že jsem byl pod opravdu velkým tlakem a byl jsem zatraceně nervózní.

Co vám na to řekli ostatní?
To už nevím, vždyť já se učil všechny songy ze St. Anger a k tomu dvacet let starých písniček! My se vůbec o koncertech následně moc nebavíme.

Vím, že Metallica prošla řadou rozepří, alkoholických úletů, starali se o ni psychologové. Jaké jsou dnes v kapele vnitřní vztahy?
Já bych to nazval velmi silným a intenzivním přátelstvím. Jsme skoro jako bráchové. S Jamesem jsme byli nedávno na večeři a pak šli do kina. Jindy jsme házeli frisbíčko v parku. To bylo hodně intenzivní, vydrželi jsme asi dvě hodiny, chytali ho rukama, nohama i zuby. Jsme starší, máme děti, to hodně změní priority. Vášní se stane vaše rodina. A hudba je stále vášeň, ale už to není priorita. Děti s námi často jezdí i na turné, hrají si spolu. Užíváme si i tento aspekt.

Vám je zkrátka moc dobře. Není to ten důvod, proč jste tak dlouho bez desky?
Těch důvodů by se našla spousta. Vždyť my pořád něco děláme. Spoustu času nám třeba sebral loňský 3D film Through The Never. Ale my tu desku dáme dohromady, slibuju.

Poslední dobou se hodně mluvilo o vašem vystupování na festivalu Glastonbury. Slízli jste kritiku, protože váš zpěvák namluvil dokument o lovení medvědů.
Víte, já jsem z Los Angeles. Pro mě je každý festival zvláštní a speciální událost, protože tam se festivaly nedělají a já na nich nevyrostl. Glastonbury je pro mě další taková událost, ale jakou má ta akce politiku a zvyklosti, to vážně nevím a ani se o to nestarám. Na festival jezdím s kapelou, abych hrál muziku a sdílel ji s fanoušky.

Skotská kapela Mogwai, která hraje ve stejný čas jako vy, se vám v časopise NME smála, že váš bubeník neumí na bicí.
Mogwai? To říkali oni? Včera jsme se o tom bavili s Kirkem, ale já nevěděl, že to řekli oni! Já je mám strašně rád. Myslím, že jsou úžasní a dělají skvělou muziku. Samozřejmě, každý má právo na názor. Vážně to řekli Mogwai? Ty jo, ale stejně je žeru, na tom se nic nemění.

Zdá se, že Metallica vůbec vyvolává silné reakce. Lidi vás buď milují, nebo nenávidí. Čím to je?
Myslím, že na světě je příliš negativity vůči umělcům a tomu, co dělají. Stejně jako ve výtvarném umění nebo poezii, tak i v hudbě s každým pohne jiná věc. Nikomu neupírám názor, jen je podle mého zbytečné názory hrotit. Jedna z nejúžasnějších věcí na Metallice je, že jsme čtyři naprosto rozdílní lidé a každý z nás má úplně jiný pohled na věc.

Povídejte.
Třeba Kirk je buddhista, odmalička nejí maso, dvakrát denně cvičí jógu. Lars vyrostl v Dánsku a je posedlý moderním uměním a určitými filmy, na kterých se naprosto neshodne s Jamesem. A já? Já jsem někde uprostřed toho všeho. Stejně jako James jsem vyrostl v Kalifornii. Nevím, jestli tomu budete věřit, ale já žil na západě Los Angeles a James na jihovýchodě a i to byl ohromný rozdíl. Já strávil dětství na pláži, u oceánu, surfoval jsem, jezdil na skejtu. Jamese se tohle vůbec netýkalo. V tom, že jsme každý jiný, je kouzlo Metalliky, proto tak dobře fungujeme jako tým. Já kromě Black Sabbath nebo Led Zeppelin poslouchal spoustu funku a r’n’b, zatímco Lars místo George Clintona vyznával novou vlnu britského heavy metalu a jazz, co mu pouštěl táta. Každý se zkrátka díváme na hudbu jinak, ale dohromady nám to jde.

Výsledek obrázku pro metallica

Zajímavosti o kapele ……

Zajímavosti o kapele ……

Výsledek obrázku pro metallica zajimavosti

  • Kapela si dokázala postupně získávat stále větší a větší množství fanoušků v undergroundu, a také přízeň kritiky. Někteří kritici považují album Master of Puppets z roku 1986 za jedno z nejvýznamnějších metalových alb.
  • V roce 2000 Metallica, spolu s několika dalšími umělci, zažalovala společnost Napster za sdílení materiálu chráněného autorskými právy bez souhlasu členů kapely. Spor se skončil dohodou a z Napsteru se stala placená služba.
  • V roce 2009 byla skupina uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. Úvodní slovo ceremoniálu přednesl Flea.
  • Joe Berlinger i Bruce Sinofsky jsou tvůrci dokumentu o Metallice – Some Kind Of Monster. Film má dvě a půl hodiny. Je v nich výřez z mnoha dnů každodenního života kapely. Mezi lety 2001 a 2003 bylo nahráno tisíc hodin materiálu. Rozpočet filmu je okolo 1,5 miliónu dolarů. Premiéra filmu byla v lednu 2004 na filmovém festivalu v Park City.
  • V listopadu 2004 skončila jeden a půl roku trvající koncertní šňůra 180 vystoupení. Časopis Rolling Stone vyhlásil Jamese Hetfielda mužem roku 2004. James Hetfield dostal 12. května 2006 speciální cenu. Jedná sa o Cenu Stévie Ray Vaughana a James si ji zasloužil díky podpoře fondu MusiCares MAP a díky vytrvalé pomoci závislým hudebníkům s odvykací léčbou.
  • James Hetfield hrál od 9 let na klavír, ale nikdy nechtěl být zpěvákem.
  • Lars Ulrich (hraje na bicí), narozen 26.12.1963.
  • James je okrem výborného gitaristu a speváka aj výborný umelec. Nakreslil zopár návrhov pre album St. Anger.

Metallica a jejich nadace All Within My Hands

Metallica a jejich nadace All Within My Hands

Výsledek obrázku pro Metallica 2017

 

Není tomu dávno, co Metallica na svém webu představila vlastní nadaci All Within My Hands. Na oficiální stránku se můžete podívat tady: allwithinmyhands.org.

Tato nadace vznikla s hlavním účelem podpořit ostatní charitativní společnosti a pomoci tak třeba oblastem, které jsou tíženy nedostatkem jídla, či vzdělání. Jako jednu z dalších významných charit, kterou nadace All Within My Hands podporuje, je The Mission Continues. Tato organizace se stará o začlenění válečných veteránů zpět do jejich běžných životů. All Within My Hands je podporováno z benefičních koncertů, na kterých Metallica poměrně často vystupuje, a část peněz jde i z prodeje vstupenek na koncerty.

Před nedávnem Metallica se svou nadací uzavřela spolupráci s gigantickým obchodním řetězcem Starbucks a hudební službou Spotify. Díky ní se chystají rozdat až 1 milion dolarů mezi tři další nadace. Jednou z nich je již několikrát zmíněná nadace All Within My Hands, druhou je nadace Lady Gagy Born This Way a tou poslední nadací je Social Works, kterou vlastní Chance The Rapper.

Až do 8000 kaváren Starbucks se dostaly limitované dárkové karty, jejíž koupí přispějete na dobrou věc. Tyto karty jsou dostupné pouze během vánočních svátků a jejich počet je samozřejmě omezen. Bohužel se to ale týká jen Spojených států. Pokud ale máte zájem nadaci přispět, jde to udělat několika způsoby. Můžete přispět přímo přes jejich stránku allwithinmyhands.org a nebo zakoupením nějakého „All Within My Hands oblečení“ v oficiálním obchodě.

 

Výsledek obrázku pro Metallica 2017

« Older posts

© 2018 metallicashop.cz

Theme by Anders NorenUp ↑